Z řeckého originálu přeložil František Novotný.

Perspektivy Heideggerova myšlení v oblasti psychopatologie.

Sborník prací k filosofii Jana Patočky a Eugena Finka ze stejnojmenné konference, která se v konala ve dnech 6.-11. dubna 1997 v Praze. Soubor textů podává v širokém mezinárodním měřítku plastický a reprezentativní obraz velkých témat fenomenologie po Husserlovi a Heideggerovi.

První svazek třetího dílu Fenomenologických spisů zahrnuje nepublikované rukopisy z let 1939–1945, v nichž Patočka dále rozvíjí svou koncepci fenomenologie z konce 30. let: na místo transcendentální subjektivity staví neobjektivovatelné nitro a v souvislosti s tím usiluje o vypracování nové teorie intencionality

Přeložil Jakub Čapek.

Autorka zasazuje Filónův život a jeho intelektuální činnost do historických souvislostí na přelomu epoch (Filón byl současníkem Ježíšovým), všímá si jeho závislosti na dobovém řeckém filosofickém myšlení na jedné straně, a pokusů vyrovnávat se v tomto kontextu s vlastní náboženskou tradicí na straně druhé. Sleduje rovněž osud jeho duchovního dědictví, který měl vliv i na jeho pozdější dějinný obraz: apropriace jeho díla křesťanskou církví vedla k mylným představám o jeho konverzi, či dokonce o jeho biskupské hodnosti. Hlavní zájem práce se však zaměřuje na Filónovy alegorické biblické komentáře, i ve vztahu k midrašické produkci palestinského židovstva, a předkládá základní Filónovy filosoficko-theologické koncepce, týkající se zejména představy Boha a jeho stvořitelského díla prostřednictvím božského Logu.

Ivan Dubský uvádí čtenáře mimo jiné do otázek světa a domova u Jana Patočky a do jeho závěrečných Kacířských esejů.

Autor věnuje v této publikaci pozornost filosofickému myšlení latinskoamerických univerzit, kde mj. přednášel či pracovně pobýval – v Argentině, Brazílii, Kolumbii, Chile, Peru, Venezuele, Kostarice, Portoriku a karibské Arubě. Rozsah předkládané studie je vymezen hranicemi latinskoamerických států Střední a Jižní Ameriky. Studie je třídílná: Nejprve představuje latinskoamerickou filosofii jako celek, pak podle jednotlivých států a nakonec studie pojednává o některých souvislostech s hlavním tématem. Dále je obsah studie rozčleněn z hlediska místního a z hlediska časového. Jde o zajímavý myšlenkový vhled na národy, které jsou nám sice zeměpisně vzdáleny, avšak na jejichž filosofické základy současnosti měla značný vliv filosofie evropská.

Tři studie s Nebridiovým a Augustinovým listem / Ep. 6 -7 / v příloze.

Rozenzweig, Ebner, Buber, Lévinas.

Myšlení, ať chce či nechce, odpovídá své době. Po tragické katastrofě holokaustu je platnost této skutečnosti ještě očividnější – a možná i proto jsou knihy poválečné filosofie obtížně srozumitelné. Odpovídají na traumatizující zkušenost, a to znamená: filosofie se ujímá odpovědnosti s vědomím, že má-li být filosofie možná i v druhé polovině 20. století a dále, musí přepsat svou tradici a radikální proměnou musí projít i její diskurs. Je to nezbytné, má-li být schopna vydat své svědectví o této době. Filosofie en noir je záznamem této proměny.

Z německého originálu přeložila Daniela Petříčková.

Platónovo myšlení se často krčí ve stínu děl myslitelů, kterým na filosofickém kolbišti přisoudili rozhodčí lepší skóre. Mnohá pojednání o Platónovi se odvíjejí ve stereotypních kolejích a popisují tohoto řeckého filosofa jako nějaký muzeální artefakt, který byl umístěn za vitrínu společně s dalšími exponáty a jemuž se obdivují pouze milovníci pozůstatků dávné minulosti. Kdo se však do Platóna opravdu začte, zjistí něco docela jiného. Záhy získá dojem, že se setkává s mimořádně inteligentním člověkem, který mu odkrývá netušené obzory. Platón chápe svoji filosofii jako terapeutickou proceduru, jejímž úkolem je obnovit ztracenou integritu lidského života. Proto se v ní neustále konfrontuje s medicínou své epochy. Přitom se k ní vztahuje takovým způsobem, že si zvláště v dnešní době zaslouží zvýšenou pozornost. Je totiž zastáncem personalizované medicíny, o níž se dnes začíná stále více mluvit. Ukazuje, že při tomto hledání nové formy léčby nemůže medicína postupovat sama. Její činnost je částí celkové péče o člověka, která je bez podstatného přispění filosofie neuskutečnitelná.

Po více jak sto letech poprvé do češtiny přeložený text Filosofie jako přísná věda je klíčový pro založení a pozdější zformování Husserlovy fenomenologie. Vznikl narychlo na přelomu roků 1910/11 a šlo o první větší Husserlovu publikaci od vydání Logických zkoumání (1900/01). Fenomenologickou metodu zde vymezuje proti „exaktně vědecké“ naturalistické filosofii na straně jedné a proti populární filosofii světového názoru na straně druhé. Programový a konfrontační charakter Husserlova textu slouží jako nejlepší uvedení do fenomenologie. V tomto textu se též objeví známá maxima „k věcem samým!“, jež platí za bojové heslo nejen husserlovské fenomenologie. Pozoruhodná je shodná situace, ve které se i po sto letech filosofie nachází, kdy na jedné straně čelí „exaktně vědecké“ evoluční psychologii a na straně druhé populární kulturologii a antropologii, jež nejsou nic než dědici filosofie světového názoru.

Byzanc, země islámu, židovské obce a latinský Západ.

Přeložil Martin Pokorný.

Príspevok ku kreačno-evolučnému porozumeniu človeka.

25 krátkých myšlenkových dobrodružství.

Historie a legenda.

František Reyl / 1865-1935 / byl ve své době jednou z nejvýraznějších postav regionálního i celonárodního katolicizmu, potažmo katolicismu politického. Nesmírně inspirativní osobnost se však vlivem časového odstupu vytratila z povědomí veřejnosti / včetně katolické /.

Kronika tradičně nazývaná Fredegarova představuje významný a v podstatě jediný pramen k dějinám franské říše v 7.–8. století na sklonku vlády Merovejců a v době nástupu dynastie Karlovců. Vznikla nejspíše v Burgundsku kolem poloviny 7. století a je sepsána v tzv. barbarské latině. Celá kronika se sice skládá ze čtyř knih, první tři knihy však obsahují s výjimkou několika pozdějších vsuvek (např. genealogie franských králů spojující Franky s Trójany) jen komplikace starších autorů (Hyppolita, Hydatia, Eusebia, Jeronyma, Isidora Sevillského a chronologie panovníků a papežů) a uzavírá je resumé Dějin Franků Řehoře z Toursu až po smrt krále Chilpericha I. (584). Proto nejsou v tomto vydání zahrnuty.

Fundamentalismus jako militantní pravdivostní nárok Podle autora lze o fundamentalismu hovořit pouze v případě, kdy se jedná o násilí nebo ohrožení vnitřní bezpečnosti. Po útocích z 11. září 2001 veřejnost chápe fundamentalisty většinou jako radikály, tíhnoucí k násilí, nábožensky motivované extremisty či jen prostě náboženské teroristy. Slovem "fundamentalismus" je v této společné hantýrce míněn militantní pravdivostní nárok, což je dle mého názoru nejkratší definice tohoto pojmu. Různá náboženství se v průběhu dějin stala příčinou válek i masového vraždění (stejně tak přinesla v menším či větším měřítku mír a zájem o lidská práva). Války a masové vraždění lze však stejně dobře ospravedlňovat na základě vědomě nenáboženského světonázoru, jak to předvedli Stalin či Mao. Dále pak platí, že většina vražd, ke kterým ve světě každodenně dochází, nemá žádný náboženský motiv.