Z anglického originálu přeložili Kateřina Novotná, Matěj Brabec, Martin Žemla a Filip Outrata.

Svazek představuje jedno z velkých děl literární vědy 20.století, autorovi zajistil světový věhlas a byl záhy přeložen do řady jazyků.

Emigrace katolického kléru z Čech a Moravy, jež proběhla za husitských válek, představuje unikátní fenomén evropských dějin. Katolickou, nacionalistickou i marxistickou historiografií bývaly okolnosti této emigrační vlny zjednodušovány a často líčeny podle ideologických požadavků. Kniha je prvním pokusem o nezaujatý souhrnný výklad exilových osudů a o postižení nejdůležitějších faktorů, které je ovlivňovaly. Navzdory rozdrobenosti pramenné základny se podařilo shromáždit dostatek podkladů, jejichž výpovědi zpřesnily znalosti o organizačních a ekonomických rysech této migrační vlny, ale i o názorech a emocích jednotlivých exulantů.

Kniha historika Ondřeje Blažka je vedle své odborné kvality strhujícím vyprávěním o českém, křesťansky orientovaném exilu v Itálii. Je první publikací na toto téma, která zevrubně mapuje osud kněžských i laických osobností, žijících po roku 1948 v Římě i jinde v Evropě. Přináší řadu dosud nepublikovaných dokumentů, svědectví, rozhovorů a fotografií, týkajících se Křesťanské akademie, centra Velehrad, kněžské koleje Nepomucenum a vztahu exulantů, institucí a Svatého stolce ke společnosti a církvi doma – v socialistickém Československu. Přesvědčivě také dokládá kladný přístup kněžského exilu, shromážděného kolem kardinála Josefa Berana, ke Druhému vatikánskému koncilu a jeho prohlášením.

Jádrem publikace Exilové periodikum Nový život (1949–2001) je bibliografický soupis padesáti tří ročníků exilového periodika, které vycházelo nejprve jako Věstník Cyrilometodějské ligy [akademické] a od roku 1950 jako Nový život v Londýně (1949–1953). V roce 1954 převzala jeho vydávání Křesťanská akademie v Římě. Bibliografický soupis čítající 11 312 položek (pro uživatelsky výhodnou formu fulltextového vyhledávání je umístěn na webu nakladatelství) je doplněn o úvodní studii (vychází tiskem), která shrnuje dosavadní stav bádání, zpřesňuje identifikaci Nového života, představuje jeho obsah (strukturu, proměnlivé i stálé rubriky) a tvůrce (institucionální zázemí, redaktory, pracovníky administrace a autory). Kapitola o institucionálním zázemí zachycuje první roky existence Cyrilometodějské ligy na základě článků z Nového života s údaji zpřesňujícími dosavadní existující práce. Klíčové osoby a instituce jsou opatřeny životopisnými medailony s odkazy na další literaturu.

Jak jsem zatočil s Egyptem.

Z řeckého originálu přeložil František Novotný.

Z řeckého originálu přeložil František Novotný.

Perspektivy Heideggerova myšlení v oblasti psychopatologie.

Sborník prací k filosofii Jana Patočky a Eugena Finka ze stejnojmenné konference, která se v konala ve dnech 6.-11. dubna 1997 v Praze. Soubor textů podává v širokém mezinárodním měřítku plastický a reprezentativní obraz velkých témat fenomenologie po Husserlovi a Heideggerovi.

První svazek třetího dílu Fenomenologických spisů zahrnuje nepublikované rukopisy z let 1939–1945, v nichž Patočka dále rozvíjí svou koncepci fenomenologie z konce 30. let: na místo transcendentální subjektivity staví neobjektivovatelné nitro a v souvislosti s tím usiluje o vypracování nové teorie intencionality

Přeložil Jakub Čapek.

Autorka zasazuje Filónův život a jeho intelektuální činnost do historických souvislostí na přelomu epoch (Filón byl současníkem Ježíšovým), všímá si jeho závislosti na dobovém řeckém filosofickém myšlení na jedné straně, a pokusů vyrovnávat se v tomto kontextu s vlastní náboženskou tradicí na straně druhé. Sleduje rovněž osud jeho duchovního dědictví, který měl vliv i na jeho pozdější dějinný obraz: apropriace jeho díla křesťanskou církví vedla k mylným představám o jeho konverzi, či dokonce o jeho biskupské hodnosti. Hlavní zájem práce se však zaměřuje na Filónovy alegorické biblické komentáře, i ve vztahu k midrašické produkci palestinského židovstva, a předkládá základní Filónovy filosoficko-theologické koncepce, týkající se zejména představy Boha a jeho stvořitelského díla prostřednictvím božského Logu.

Ivan Dubský uvádí čtenáře mimo jiné do otázek světa a domova u Jana Patočky a do jeho závěrečných Kacířských esejů.

Tři studie s Nebridiovým a Augustinovým listem / Ep. 6 -7 / v příloze.

Rozenzweig, Ebner, Buber, Lévinas.

Myšlení, ať chce či nechce, odpovídá své době. Po tragické katastrofě holokaustu je platnost této skutečnosti ještě očividnější – a možná i proto jsou knihy poválečné filosofie obtížně srozumitelné. Odpovídají na traumatizující zkušenost, a to znamená: filosofie se ujímá odpovědnosti s vědomím, že má-li být filosofie možná i v druhé polovině 20. století a dále, musí přepsat svou tradici a radikální proměnou musí projít i její diskurs. Je to nezbytné, má-li být schopna vydat své svědectví o této době. Filosofie en noir je záznamem této proměny.

Z německého originálu přeložila Daniela Petříčková.

Platónovo myšlení se často krčí ve stínu děl myslitelů, kterým na filosofickém kolbišti přisoudili rozhodčí lepší skóre. Mnohá pojednání o Platónovi se odvíjejí ve stereotypních kolejích a popisují tohoto řeckého filosofa jako nějaký muzeální artefakt, který byl umístěn za vitrínu společně s dalšími exponáty a jemuž se obdivují pouze milovníci pozůstatků dávné minulosti. Kdo se však do Platóna opravdu začte, zjistí něco docela jiného. Záhy získá dojem, že se setkává s mimořádně inteligentním člověkem, který mu odkrývá netušené obzory. Platón chápe svoji filosofii jako terapeutickou proceduru, jejímž úkolem je obnovit ztracenou integritu lidského života. Proto se v ní neustále konfrontuje s medicínou své epochy. Přitom se k ní vztahuje takovým způsobem, že si zvláště v dnešní době zaslouží zvýšenou pozornost. Je totiž zastáncem personalizované medicíny, o níž se dnes začíná stále více mluvit. Ukazuje, že při tomto hledání nové formy léčby nemůže medicína postupovat sama. Její činnost je částí celkové péče o člověka, která je bez podstatného přispění filosofie neuskutečnitelná.

Po více jak sto letech poprvé do češtiny přeložený text Filosofie jako přísná věda je klíčový pro založení a pozdější zformování Husserlovy fenomenologie. Vznikl narychlo na přelomu roků 1910/11 a šlo o první větší Husserlovu publikaci od vydání Logických zkoumání (1900/01). Fenomenologickou metodu zde vymezuje proti „exaktně vědecké“ naturalistické filosofii na straně jedné a proti populární filosofii světového názoru na straně druhé. Programový a konfrontační charakter Husserlova textu slouží jako nejlepší uvedení do fenomenologie. V tomto textu se též objeví známá maxima „k věcem samým!“, jež platí za bojové heslo nejen husserlovské fenomenologie. Pozoruhodná je shodná situace, ve které se i po sto letech filosofie nachází, kdy na jedné straně čelí „exaktně vědecké“ evoluční psychologii a na straně druhé populární kulturologii a antropologii, jež nejsou nic než dědici filosofie světového názoru.

Byzanc, země islámu, židovské obce a latinský Západ.