Otázka „eutanazie ano, či ne" prochází historií medicíny. Vede cestami práva, filozofie, náboženství, etiky, psychologie i obecného kulturního kontextu. A je zkoumána prizmatem individuálního pohledu každého z nás, v závislosti na našem jedinečném uspořádání osobnosti, životní zkušenosti, etapě života, temperamentu, našem intimním osobním příběhu a jeho propojení a vztahy s životy našich blízkých. Co je „život nehodný života", co je nesnesitelné, stejně jako míru naděje, můžeme vnímat - za svou osobu - každý jinak. Od toho se odvíjí i náš postoj k případnému řešení pro nás dále neúnosné bezvýchodnosti. Na škále počínající naprostým a zásadním zavržením eutanazie přes tiché přehlížení eutanazie pasivní až po liberální postoj, v různé podobě kodifikovaný v současné legislativě řady států. V současných průzkumech se většina občanů naší republiky přiklání k souhlasu s eutanazií. Domnívám se, že většina těch, kteří legalitu eutanazie podporují, vnímá tuto otázku především s ohledem na preferenci případné osobní volby, připuštění toho, jak by sami uvažovali. Máme právo rozhodnout o vlastním životě? Má být naše vůle k volbě ukončení vlastní cesty kontrolována, ovlivňována či omezována vůlí někoho jiného? Máme mít právo žádat o pomoc s realizací našeho rozhodnutí? Možná poněkud opomíjenější je ovšem druhá strana dilematu. Kdo má být oním pomyslným průvodcem odcházejícího? Jak se s takovou rolí vyrovnat? Jak ji pojmenovat? Jak sladit právo mé volby cesty a kontroverzní roli zmíněného „průvodce" s obecně pozitivními závazky medicíny? Věřím, že tato kniha nám v hledání odpovědí pomůže, a to možná i cestou otevření otázek, které jsme si dosud neuvědomili.
Mladá fronta 2019, váz., 445 str.
