Náležet Bohu

Moudrost a pokora tohoto význačného magistra Řádu kazatelů na přelomu 19. a 20. století, obnovitele České dominikánské provincie, vysvítá nejen z jeho životopisu, ale především z článků a promluv, které jsou řazeny podle hlavních témat jeho kazatelského působení.

Svatost P. Cormiera, generálního magistra dominikánského řádu v letech 1904–1916, nebyla okázalá. Jeho život není řadou dobrodružství a zázraků. Neměl prorocké poslání. Je to život, který by byl mohl minout nepozorovaně, a právě v tom je aktuální a paradoxně významný. Je to svatost všedního dne – nevděčná, mlčenlivá, jednotvárná – a zvláště je to věrnost řeholnímu životu den po dni. Křesťanský život se skládá z těchto malých věcí, ale může se stát velikým a hrdinským . . . Jakým způsobem mohl P. Cormier „vnášet mír do všeho, čeho se dotkl“, jak to řekla generální představená Malých sester chudých? Odpověď je tato: pokorou. Odzbrojoval, protože byl pokorný. Přes důležitost závěti svatého Dominika, který doporučuje svým bratřím „zachovat pokoru“, pokora nepatří mezi ctnosti specificky dominikánské. P. Cormier, který stále zaujímal takové postavení, které by mu mohlo zvyšovat sebevědomí, nikdy nepodlehl pokušení pýchy . . . Tato pokora se zakládá na důvěře, že je to Bůh, kdo jedná. Jeho svatost má jako u všech přátel Božích jen jedno tajemství: „nežiji už já, ale žije ve mně Kristus“ (Gal 2, 20).